Pokud mám napsat o svém splněném snu s názvem Ženobraní, musím začít v roce 1986, kdy jsem založila taneční soubor Ritmo. O devět let později mě oslovil pan Čeněk Halama, tehdejší starosta TJ Sokol Rychvald a nabídnul nám členství v  jednotě. Souboru se tak otevřely nové možnosti prezentace naší činnosti. Hned na jaře 1996 jsme byli pozváni na první přehlídku pódiových skladeb do Tyršova domu v Praze. Od té doby tam jezdíme každoročně již 22 let a proto vedení sokolské všestrannosti ČOS zná dobře naši práci. Domů jsme si z této soutěžní přehlídky přivezli již mnoho pohárů a získali jsme i několik cen Světového svazu sokolstva. V letech 2006 a 2012 jsme se souborem cvičili na všesokolských sletech vždy ve dvou skladbách – pro mladší žákyně a pro dorostenky. A právě tady na Edenu v roce 2012 mě to napadlo – zkusit vymyslet vlastní choreografii pro tak velký počet cvičenců na tak velké ploše.

Na jaře 2015 jsem se tedy přihlásila do konkurzu pro autory sletových skladeb, a přestože jsem měla původně jiné plány a chtěla postavit choreografii pro dorostenky, vedení ČOS mělo zájem na tom, abych vytvořila taneční skladbu pro ženy věkové kategorie 40 – 60 let. Nabídku jsem přijala a v létě 2015 přemýšlela a hledala hudbu, která by splňovala mé představy o choreografii vycházející z lidového tance. Čechomor a Fleret – to bylo pro mě to pravé. Má dcera Magdaléna písně nastříhala a navázala do konečné podoby tak, že jí hudební režisér sletu pan Zdeněk Barták vyslovil velkou pochvalu a do její úpravy už nijak nezasahoval.

Koncem roku 2015 jsem mailem oslovila asi stovku rychvaldských žen, ve kterém jsem se rozepsala o svém snu, o svém plánu a požádala je o pomoc při jeho realizaci. Slíbila jsem jim výuku tance, nevšední zážitky a vlídné zacházení J. Pro sestavení choreografie jsem potřebovala 64 cvičenek rozdělených do čtyř čtverců po šestnácti. Mile mě překvapilo, že se bez problémů obsadila všechna místa a tak jsme od ledna 2016 začaly 4x týdně po jednotlivých čtvercích nacvičovat. Vždy večer na tanečním sále DDM. Choreografii jsem neměla detailně připravenou předem. Skládaly jsme ji s Madlenkou z hodiny na hodinu, a pokud jsem se nechala unést hudbou a zdálo se to být moc těžké, Majda mě krotila – „mami uber“. Naopak při lehkých pasážích mi řekla hned „přidej, to zvládnou“. A tak jsme celou skladbu vymýšlely spolu, i když musím říct, že Ženobraní se stavělo samo. Stačilo pustit si hudbu a zavřít oči. Ta hudba byla pro mě tak krásná, že se zhmotňovala sama. Na nácviky jsme se vždy těšily, dala se dohromady parta výborných děvčat nejen se smyslem pro humor, ale především se smyslem pro zodpovědnost, kdy každá z nich věnovala domácí přípravě spoustu času. Vzhledem k tomu, že víc než polovina z nich jsou maminkami mých tanečních dětí, měly doma své malé-velké pomocníky a ti neměli problém svou maminku také něco doučit.

V březnu 2016 jsem se v Praze sešla s paní Vlastou Třešňákovou, kterou jsem již dříve požádala, zda by byla ochotná stát se naším metodikem. Již při prvním setkání jsme si hodně rozuměly a měly stejný pohled na mnoho věcí. Je autorkou několika sletových skladeb pro ženy, zkušená, vzdělaná a velice moudrá paní. Je pro mě velkým vzorem nejen profesním, ale také povahovým a lidským. Velice se jí líbil náš výběr hudby, ale především jsem jí jela ukázat své náčrty celoplošné choreografie. Do ničeho mi nezasahovala, jen řekla, že mi věří.

V květnu 2016 jsme s děvčaty dokončily nácvik a poprvé se na nás přijelo z Prahy do Ostravy podívat vedení sokolské všestrannosti ČOS společně s Vlastičkou Třešňákovou. Měly jsme obavu, zda se jim bude skladba líbit, zda splňuje jejich představu taneční choreografie pro všesokolský slet, ale naše obavy byly zbytečné. Slyšely jsme pouze slova chvály a Vlastička řekla děvčatům, že je jí ctí dělat této choreografii metodika. Tehdy mi poprvé spadl kámen ze srdce J. Jediný problém měla Praha přijmout název Ženobraní – jako oslavu společného tance žen a dali nám ještě půl roku čas na změnu názvu. Ale po půl roce si i vedení ČOS zvyklo a přijali to.  V té době se také řešila konečná podoba kostýmů, kdy jsme se musely přizpůsobit několika limitům. Na druhou stranu – všechny šaty pro Ženobraní se šily v Ostravě, což byla pro nás veliká výhoda. Jakoukoliv změnu střihu, látky, barvy, velikosti, jsme mohly řešit okamžitě.

Od léta do konce roku 2016 jsem kreslila obrazovou přílohu (všechny přesuny na značkách) a psala názvoslovný popis – pro mě nejhorší práce z celé sletovky. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že jsme s Madlenkou vytvořily skladbu pro 1280 cvičenek, ale ani dvě z nich netančí po celou dobu stejnou choreografii. To znamená, že každá značka má svůj tanec a každá cvičenka je nezastupitelná. Proto byl také náš popis nejdelší ze všech. Psala jsem ho v taneční terminologii, protože to jinak neumím. Ale vedení ČOS mi ho neschválilo a tak jsem jezdila za Vlastou do Prahy, kde jsme ho na vrátnici jedné malé sokolovny přepisovaly do „Tyršova názvosloví“. Vlastička si ve svých devadesáti letech celou choreografii fyzicky vyzkoušela. Posadila mě k počítači na židličku se záchodovým prkýnkem, popíjely jsme u toho vaječný koňak a šlo nám to moc dobře J. Ona diktovala a já psala.

Začátkem listopadu přijel do Rychvaldu štáb z Prahy natočit oficiální metodické video, které sloužilo s názvoslovným popisem jako učební pomůcka. A koncem listopadu jsme jely do Prahy my, abychom zatančily na prvním veřejném předvedení všech hromadných skladeb. Proběhlo ve dvou představeních a bylo určeno pro odbornou veřejnost a cvičitele z celé republiky, aby si zde udělali představu a vybrali si choreografie, které budou chtít ve svých jednotách nacvičovat.  Tam jsme všechny zažily pro nás velkou chvíli slávy, potlesku a nadšení. Děvčata zatančila výborně a nikdo nevěřil, že nemají letitou taneční průpravu. Byla to pro nás jedna z nezapomenutelných chvil a tehdy mi podruhé spadl kámen ze srdce J.

V únoru 2017 jsme s Madlenkou vedly v Praze první nácvičný sraz cvičitelek, které o nácvik Ženobraní projevily zájem. Tyto srazy byly plánovány celkem tři. Tady jsme je měly celou skladbu naučit, aby ji dále mohly předávat svým cvičenkám v domovských jednotách. Již tehdy jsme musely zařadit a rozmístit všechny čtverce daných měst na konkrétní místo na ploše v Edenu, aby se každá z nich naučila choreografii, která odpovídá tomuto místu. Kdyby stály jinde, učily by se něco jiného. Zároveň bylo jasné, že se přihlásilo více než 1280  cvičenek a proto se rozhodlo, že Ženobraní bude vystupovat v obou sletových programech a některá děvčata se budou muset vystřídat. (Mimochodem – naši skladbu nacvičovaly děvčata také v Bulharsku a v Americe a všechny s námi na Edenu vystupovaly). Na tomto prvním srazu jsme viděly, že naučit skladbu podle vlastních představ nebude vůbec jednoduché a tak se rozjelo naše cestování po republice s týmem sedmi děvčat, abychom cvičenkám pomohly, opravovaly chyby, učily a vysvětlovaly dál. Za rok (jaro 2017 – jaro 2018) jsme projely celou republiku od Mostu, Plzně, Českých Budějovic přes Prahu, Brno, až po Val-Mez, Přerov, Uherský Brod a mnoho dalších. Někde jsme byly jednou, ale většinou 2x nebo 3x. Zároveň jsme se všemi mými děvčaty natočily celou choreografii po malých oddílech ve všech možných alternativách a potom jsem tato videa skládala pro jednotlivé čtverce a posílala cvičitelkám. Snažily jsme se jim hodně pomáhat, protože jsme si byly vědomy toho, že skladba je opravdu náročnější, než byly ostatní kdykoliv dřív. Například jen tím, že se žádná cvičenka nikdy nevracela na svou značku a mnohokrát se musely orientovat i v meziznačkovém prostoru, aby vytvořily obrazce, o kterých vůbec netušily a viděly je poprvé ze záznamu po všesokolském sletu.

Pomalu se blížilo léto 2018 a s ním i oblastní, župní a krajské slety. Zde si všichni mohli vyzkoušet své hromadné skladby v menším počtu v předpremiérách. Také nám se blížil den odjezdu do Prahy, před nímž probíhalo spoustu zařizování s ubytováním, dopravou a financováním. Odjíždělo nás 82. Základní choreografický celek – 64 děvčat, 14 dalších tanečnic Ritma, které byly přiřazeny k jiným čtvercům, protože jim v průběhu roku onemocněly cvičenky, jeli s námi také dva mladí pomocníci – Péťa Sorokin a Jirka Fabián – pro řazení čtverců na ploše a my dvě. Ženobraní nacvičovalo také dalších 6 žen z Rychvaldu, ale tančily se Sokolem Záblatí. Byli jsme ubytovaní na vysokoškolských kolejích v Hostivaři a všichni si tento mimořádný týden naplno užili. Hned první den: atmosféra sletového průvodu byla úžasná. Víc než 18 000 cvičenců za doprovodu orchestrů pochodovalo Prahou z Václavského náměstí k Rudolfinu. Celou cestu lemovali mávající diváci, udivení, ale okouzlení turisté, usměvaví senioři na invalidních vozíčcích se sokolským šátkem na krku a všichni byli na jedné vlně, ze všech vyzařovala radost a nadšení. Byla to paráda. Celý sletový týden byl výborně připraven a také propagován, protože byl zahrnut do oslav u příležitosti 100. výročí vzniku Československé republiky. Nám osobně se líbilo, že na všech propagačních materiálech po celé Praze, na vstupenkách, na sletových znělkách, na upomínkových předmětech, byly překresleny přechody a rozestupy z Ženobraní J. Naše děvčata se doprovodných akcí také zúčastňovala, ale většinu času jim zabraly zkoušky na Edenu (někdy i 3x denně) a také jako Ritmo – lady vystupovaly se svou novou choreografií „Baby z Abby“ na pódiových vystoupeních na Malostranském a Staroměstském náměstí. Toto byly další nezapomenutelné momenty našeho zájezdu. My s Madlenkou jsme většinu času trávily v Edenu nejen přípravou, na zkouškách, projížděčkách, generálkách, ale také na každodenních schůzích (někdy i po půlnoci), kde si člověk uvědomoval složitost a náročnost tak velké akce, se kterou musela být spojena stoprocentní spolehlivost a zodpovědnost každého v týmu organizátorů. Mezitím nějaká televize, natáčení, rozhovory J, kde byla samozřejmě tréma. Velké obavy jsem měla také z prvního řazení žen na přípravné ploše. Hodně jsme o tom předem přemýšlely, jak všechno zorganizovat vzhledem ke složitosti nástupu, který jsem si vymyslela. Měly jsme rozkreslené plány, postupy, pomůcky a naše zlaté holky z týmu společně s Jirkou a Péťou měli rozdělené úseky a každý věděl, co má dělat. První dva dny nám dali na seřazení 1280-ti cvičenek půl hodiny, další dny už pouze 10 minut a my jsme to nakonec zvládli za čtyři minuty. To bylo pro mě něco neuvěřitelného. A potom už vedla cesta pouze na velitelský můstek. Jely jsme s Madlenkou nahoru výtahem a držely se za ruce v očekávání následujících chvil. A přišlo přesně to, v co jsme doufala – zúročil se nám veškerý čas věnovaný Ženobraní. Podívaly jsme se dolů a viděly všechny tváře, které jsme osobně znaly z našich nácviků. Nejen 88 cvičitelek vlastními jmény s mailovou adresou, ale také jejich cvičenky, s nimiž jsme trávily spoustu hodin v tělocvičnách sokoloven ve všech možných městech. A z druhé strany – všechny znaly osobně nás a proto věděly, jak povedeme zkoušku, co budeme chtít, jak potřebujeme, aby reagovaly. Prostě jsem cítila, že přemýšlíme stejně a  vnímala jsem jejich soustředění a snahu, šlo nám společně o stejnou věc. Byla to nádhera a tehdy mi potřetí spadl kámen ze srdce J.

Před posledním vystoupením Ženobraní 6. 7. jsme s Madlenkou běžely ze stadionu na řadicí plochu, abychom se osobně rozloučily. Chtěla jsem všem cvičenkám poděkovat, díky těmto ženám jsem si mohla splnit svůj sen. A to byl pro mě ten nejsilnější moment celého sletu.

Obě vystoupení jsme si z velitelského můstku už jen užívaly. Ohlasy diváků na Edenu i u televizních obrazovek byly výborné. Doma si pročítám stovku děkovných mailů nejen cvičenek Ženobraní, ale krásně mi píší také lidé, které neznám, diváci, kteří v televizi viděli naši skladbu poprvé.

A příště? Nevím. Když jsme naposledy odcházely z můstku, vedení a náčelníci ČOS nám řekli, že za šest let na XVII. všesokolském sletu v roce 2024 od nás očekávají stejně krásnou skladbu jako letos. Ale jak říká moje paní ředitelka – „chceš-li pobavit Pána Boha, dělej si plány na dva roky dopředu“J.

Chci touto cestou poděkovat paní ředitelce DDM Juditě Jandové za velkou podporu, pochopení, čas a prostor. Ženobraní vyšlo na svou cestu z domu dětí. Děkujeme výboru TJ Sokol Rychvald pod vedením bratra starosty Vratislava Tyla a jednatele Ondry Halšky za všechno, co pro nás dělali. Děkuji svým cvičenkám, sletuškám Ženobraní, čtvercům – Pondělku, Úterku, Středě a Čtvrtku J za rozhodnutí jít do toho s námi. Za jejich přístup, obětavost, všudypřítomnou dobrou náladu a jejich touhu stále tančit, takže Ritmo – lady pokračuje dál. Naše velké poděkování patří paní starostce Šárce Kapkové. Byla s námi vždy na všech sletových akcích, zajímala se o naše problémy a potřeby a tak jsme cítily velkou podporu města. Zorganizovala dvoudenní zájezd rodinných příslušníků a kamarádů na oba hlavní sletové dny. Svým přičiněním nám pomohla získat potřebné finance na úhradu kostýmů a hlavně na výdaje spojené s naší účastí na sletu. Taktéž děkujeme celému zastupitelstvu města za vstřícnost při rozhodování o tomto příspěvku. Náš největší dík patří týmu výborných děvčat, kamarádkám, pracovitým, spolehlivým a obětavým slečnám, bez jejichž pomoci bychom sletovku v této podobě nikdy nezrealizovaly –Terce Hruškové, Hance Dadakové, Áji Janíčkové, Lucce Povýšilové, Terce Poledníkové, Šárce Mazurkové a Jance Grussmannové.

Děkujeme naší rodině, že s námi ty tři náročné, ale krásné roky vydržela a  Ráďovi Jadrníčkovi také za nové české slovo „ŽENOBRANÍ „.

Kateřina Matušínská.